Cestu jsem absolvoval mezi 8. červencem a 9. zářím. Za tu dobu jsem stihl ujet přes 9300km a procestovat 12 zemí – mimo jiné i Anglii, Belgii, Holandsko, Portugalsko, Andorru či Itálii. Cestou jsem získal spoustu nových zkušeností a postřehů, potkal mnoho zajímavých lidí a prohloubil si své pozitivní ale i negativní vtahy k jednotlivým zemím.
Mezi nejsilnější zážitky vždy patřili ty momenty, kdy šlo tak trochu do tuhého. Kupříkladu vrátit se z Anglie trajektem do Calais až před půlnoci nebylo moc zábavné. Obzvlášť, když mě před tím čeští kamioňáci na trajektu popisovali jak je to všude v noci kvůli černochům nebezpečné. Pak ještě přišel po půlnoci defekt, ten den již druhý, a já opravoval pod pouličním osvětlením, kolo mě nešlo pořádně dofouknout a já začínal propadat beznaději. Ale vše se vyřešilo, po 1h v noci ke mně pak přijeli policajti a ukázali mi místo, kde mohu ve stanu přespat.
Ve Španělsku mě bylo většinou během cest fajn a to se potvrdilo i na severu této země, kde jsem s výhodou využíval ubytování v hostelech pro poutníky do Santiaga. V jednom například byla podávaná i večeře s vínem + snídaně a to vše zdarma! Zde jsem potkával spousty zajímavých lidí včetně dvou Čechů! U La Coruňy jsem si pro změnu skvěle popovídal s Argentinskými cyklisty (závodníky). V Portugalsku jsem však zjistil, že tato země je turistický ráj pro Francouze a Portugalci mají i podobné návyky a mentalitu. A protože nemám moc Francouze rád, tak jsem se nejkratší cestou vrátil do Španělska a podíval se i do Toleda a Córdoby. Mezi těmito městy mě mimo jiné čekal nepěkný přejezd 90km oblasti bez vesnice a možnosti rozdělání stanu, v noci a po roztlučené silnici! To vše zakončeno noclehem na lavičce na návsi. V Andalusii jsem také zjistil, jak vypadá pravé teplo, krásná 40°C vedra a větší byly normálem, jídlo se roztékalo a já denně vypil i 10 litrů tekutin a na posezení snědl 3kg meloun. Na Gibraltaru jsem pak měl nejvážnější konflikt s přírodou. Místní opičák se mi snažil ukrást z kola MÉ sušenky, neúspěšně, jen roztrhl obal.
Mezi další významné momenty mé cesty patřil 6 hodinový 45km dlouhý výšlap na druhý nejvyšší vrchol Španělska, Pico de Veleta (3394m). Hlavně posledních 800 výškových metrů bylo díky velmi silnému větru značně náročných a byl problém udržet kolo na cestě. V Andalusii jsem si také užil jízdy po dálnicích, nejméně 70km jsem zde najel. Ono to místy ani jinudy nešlo a nebyl jsem jediný! Ve Španělsku jsem se musel také na silnicích často vyhýbat zmijím, některé byly i živé.
Ve francouzském Carcassonne jsem pak viděl, jak vypadá pořádný hrad! Nic tak velkého jsem před tím neviděl. U Pont du Gard mě pak čekalo nečekané setkání s jedním českým cyklistickým bláznem od Pardubic jménem Honza, kterého jsem již potkal ve Francii před 2 lety.
Jeden z momentů, který ve mně utvrdil skutečnost, že Francouzi nejsou ohleduplní, se mě stal v závěru sjezdu z Col du Galibier. Já si z kopce svištím hezky 60km/h a najednou začal na hlavní silnici najíždět vojenský náklaďák s vojáky a zablokoval celou vozovku. Měl jsem co dělat to dobrzdit a pak jsem pěkně nadával a ukazoval na ně „Kalousku jsi jednička“. Pro změnu cestou na Col Agnel jsem viděl mnoho svišťů i ze vzdálenosti 1 metru. A při sjezdu se mě pak kolo doslova nekontrolovatelně rozjelo až na 80km/h rychlost.
Takovou třešničkou na dortu během mé cesty však byl prasklý ráfek u zadního kolo, který jsem musel v Albertville vyměnit. V Německu mě zase trápili cyklostezky, které doslova mizeli před očima, až jsem se najednou ocitl uprostřed louky. Za vrchol mých navigačních schopností pak lze bezesporu považovat navigaci ve městě pomocí větru nebo 700km ujetých ve Francii bez mapy.
A můj nejzásadnější poznatek ze Španělska? Cyklisti zcela běžně jezdí na křižovatkách na červenou a po několika trapných zastaveních na červené jsem byl nucen i já se přidat a jednou tak dát i 10 červených za sebou! Ale naopak řidiči jsou velmi ohleduplní.
Nejlepší však bylo počasí, které bylo dá se říci luxusní, ani jediný den celý nepropršel. Občas byly nějaké ty přeháňky, ale nic dlouhodobého. Vrcholem byly 3 nepřetržité týdny bez deště, samozřejmě ve Španělsku.
A kam příště? V plánu je Nordkapp a po něm mám také v plánu Sibiř a Aljašku aneb hurá za medvědy!